Svět výživových poradců, aneb kdo vás naučí lásce k jídlu?

Článek o mé neúspěšné kariéře výživové poradkyně 🙂 a hledání harmonie ve stravování.

Když jsem se stala instruktorkou aerobiku, byla jsem posedlá svým tělem a tím, jak vypadám. Přirozeně jsem se zajímala o zdravou stravu, diety a potravinové doplňky na spalování tuku.

Rozhodla jsem tedy se, že si udělám kurz výživového poradce. Bylo to asi před 15 lety. V té době ještě moc velký výběr kurzů nebyl a pro mě připadal v úvahu v podstatě jediný. Nutno říci, že ale ani z kurzu, který jsem absolvovala, jsem nebyla úplně nadšená.

V průběhu kurzu, který byl v rozsahu asi pěti víkendů, jsem měla celou řadu připomínek k některým informacím… např. o bezpodmínečné nutnosti konzumovat mléko nebo o vhodném denním příjmu 5000 kJ pro ženy. Také mě překvapovalo, že nám přednášejí z velké části ženy s nadváhou.

Většina mých spolužáků už pracovala nebo se chystala pracovat pro nějakou firmu, která nabízí potravinové doplňkypřípravky na hubnutí. Jinak se prý výživovým poradenstvím uživit v té době nedalo.

K závěrečným zkouškám jsme měli sestavit jídelníček. Já ho sestavila pro svého partnera a už ve chvíli, kdy jsem ho psala mi bylo jasné, že je to naprosto nereálné. Nejen, že ze své podstaty není schopný jíst 5x denně a dělat si svačiny… Pan doktor, který mě zkoušel a ten jídelníček si prostudoval mi řekl: „To je jeden z nejlepších jídelníčků, co jsem tu viděl. Ten váš klient by byl jeden z mála, který by netrpěl hladem.“

A tu zkoušku jsme udělali téměř všichni…

Nutno dodat, že své závislosti na sladkém, která mě provázela od dětství, jsem se nezbavila.

Hurá do praxe?

S diplomem v kapse jsem byla celá nadšená do sestavování jídelníčků. Věřila jsem, že ženám, které ke mně chodí cvičit, můžu pomoci ke krásnější postavě. Jenže brzy mě to přešlo. Dospěla jsem k závěru, že kdo chce, ten si cestu najde (i bez mé pomoci) a kdo nechce, toho já nepřesvědčím.

Většina potenciálních klientů skončila ještě dřív, než jsme začali… Před první konzultací jsem totiž po nich chtěla, aby si aspoň týden psali úplně všechno, co jedí a pijí a kdy. Někteří nebyli ochotní věnovat tomu časněkteří se tak styděli, že to se mnou odmítli sdílet. Chtějí tito lidé opravdu měnit své stravování? Myslím, že ne.

Příběh jedné paní doktorky

Poslední hřebíček do rakve mé výživářské kariéry zatloukla jedna nešťastná paní doktorka.

Jednou mi zavolala paní, že se stravuje opravdu hrozně, jí spoustu sladkého, nemá čas vařit a že chce zhubnout 3 kg. Domluvily jsme se na konzultaci… a tam dorazila paní asi poloviční než já.

Hubnout vážně nepotřebovala. Jen měla v hlavě magickou hranici, na kterou se chtěla dostat, i když to žádný logický důvod nemělo. (Dobře to znám, i já jsem se celá léta snažila dostat na vysněnou váhu…)

Všechny mé rady byly špatně. Tipy na jídla, která lze připravit v mikrovlnce, jí připadaly složité. Po rybě jí bude smrdět z pusy. Vařit si dopředu do práce nemá kdy atd. Stěžovala si, že musí vařit tři večeře – manželovi a každé dceři zvlášť. Vařit si ještě něco jiného pro sebe, to už nejde. Když jsem navrhla, aby třeba jen uvařila jinou přílohu a ne kompletně jiné jídlo, tak to prý nebudou jíst.

A pak mi řekla, že je praktická lékařka. Zůstala jsem na ní nevěřícně koukat! Copak je možné, že praktická lékařka neví, jak se má stravovat? Ona je ta, kdo spoustě pacientů říká: „Měl/a byste zhubnout.“ A ona by měla být ta, kdo jim poradí, jak na to!

Práce jí nebavila, protože k ní chodili samí důchodci, jenže pracovat v nemocnici, když měla malé děti, nemohla.

Prostě byla nešťastná a zoufalá a já jí nemohla pomoci, i kdybych se rozkrájela, protože o stravování v podstatě vlastně vůbec nešlo.

Kdo pomůže?

Výživové poradenství je z mého pohledu daleko komplexnější obor, než se zdá. Umět sestavit jídelníček se správným množstvím sacharidů, tuků a bílkovin je jen jedna malá součást péče, kterou by měl správný výživový poradce poskytovat.

Podpora, motivace, pochopení, naslouchání, empatie, to všechno můžete očekávat od dobrého poradce. Určitě by vás neměl kritizovat za to, že jste porušili předepsaný jídelníček, a vyčítat vám, že nemáte dostatečně dobré výsledky, protože se málo snažíte. (A to se opravdu děje…)

Řekla bych, že výživový poradce dobře poslouží našemu rozumu. Tedy, může pomoci s informacemi ohledně toho, co je ne/vhodné, příliš tučné, jak jíst méně sacharidů atd. Tyto informace si může přebrat náš mozeklogickým uvažováním si vyhodnotíme, co jíst a co ne. Jenže kolikrát se v životě opravdu řídíme rozumemchováme se logicky?

Naše jednání je ovlivněno výchovou, zažitými vzorci chování, podvědomím, emocemi, vnitřním dítětem atd. A na to si myslím, že je výživový poradce mnohdy krátký.

Jsem přesvědčená o tom, že u většiny lidí, kteří bojují se svou váhou a trápí se výčitkami ohledně toho, co snědli, se jedná o psychický problém. Jídlo jim kompenzuje nedostatek (sebe)lásky a to sebelepší jídelníček nespraví. Proto jsem toho názoru, že víc než (mnohdy amatérský) výživový poradce pomůže psycholog nebo terapeut.

Mé hledání

Já sama jsem se před časem svěřila do péče psycholožky, která se zabývala vědomým jedením, a musím říct, že naše setkání byla o jídle jen částečně.:-)

Proč jsem potřebovala psycholožku, když jsem neměla nadváhu a navíc jsem byla výživová poradkyně? Necítila jsem se v pohodě, co se jídla týče.

Jednak mě trápily pochybnosti, zda se stravuji a vařím pro děti dostatečně zdravě. Ztrácela jsem se v množství protichůdných informací. Bývala jsem naštvaná, když děti jedly na návštěvě sušenky nebo když je tatínek vzal na hranolky.

A také jsem dospěla do stavu, kdy jsem každý den „musela“ sníst aspoň půl tabulky čokolády, jinak bych „se nedožila večera“.

A jak vypadala sezení s onou psycholožkou? Slova jako tuk nebo kalorie nepadla ani jednou. Spíše to bylo o přístupu k jídlu, naladění se, vychutnání a zjištění toho, co vlastně chci jíst a dělat. Je velice zajímavé, když se naladíte na své tělo a zkoumáte, na co má chuť. Zjistíte, že na hamburger ani na sušenky chuť vážně nemá.

A o čem jsme se tedy bavily? O dětství, sebevědomí, emocích, energii, radosti, vnitřním dítěti atd. A výsledek? Ano, dostavil se. Posedlost čokoládou byla najednou pryč, ale hlavně se dostavil pocit uvolnění. Není třeba mít výčitky, když sním já nebo děti něco „nezdravého“. Naopak si to můžu vychutnat. Vystoupit ze vzorce „Tohle nesmím!“ je velká úleva.

Pokud vás koncept vědomého jedení zajímá, moc doporučuji knížku Pomalá dieta od Marca Davida.

Řešit svou stravu z pohledu celkového zdraví je další cesta, kterou určitě mohu z vlastní zkušenosti doporučit. To, co jíme a na co máme chuť, je podle tradiční čínské medicíny dáno stavem a energií vnitřních orgánů. Např. pokud vás honí mlsná vždy po jídle, znamená to, že máte oslabenou slinivku. Jak jí pomoci? Změnou jídelníčku, bylinnými odvary či akupunkturou.

Alena Vůjtová
Jsem instruktorka pilates a jogy. Díky mým více než desetiletým zkušenostem se zdravým pohybem učím lidi vnímat své tělo a správně ho používat. S radostí je tak zbavuji nejen bolestí zad či kloubů. Mé klientky odcházejí z lekcí usměvavé a uvolněné, nabité energií a se zdravým sebevědomím. Více si o mě můžete přečíst zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.