Eva Rybníčková: mnohem víc než výtvarnice a architektka

Eva je úžasná malířka! Z jejích obrázků čiší něha a zároveň je v nich vtip a nadhled.

Eva ke mně kdysi dávno chodila na lekce pilates, pak občas přišla na nějakou víkendovou akci a pak už vůbec. Dlouho jsem o ní neslyšela. A pak najednou, když jsem poslala všem svým klientkám email o tom, že mám nové internetové stránky, přišla od Evy odpověď. Psala, že by potřebovala individuální lekce cvičení, ale hlavně, že zná fotografku, která mě fotila na mé stránky, a že zná online kurz, díky kterému jsem své stránky vytvořila. Byla jsem z toho úplně vedle.

A tak jsem začala jezdit k Evě domů. Je to úžasné místo, kde mám vždycky pocit, že se zastavil čas. Není potřeba spěchat, na vše je dost klidu, a to je hrozně příjemné.

Když ke mně Eva chodila cvičit, bylo to v době, kdy byla na mateřské, takže jsme se nikdy nebavily o tom, co vlastně dělá. Když mi řekla, jen tak mezi řečí, že ilustrovala knihu Dívka s havraními křídly, málem jsem spadla ze židle. Tu knížku jsem totiž četla…už když jsem jí na poště vyndala z obálky, byla jsem naprosto unešená, jak je ta kniha krásná. Prohlížela jsem si s dcerou obrázky a kochala se. A když jsem jí pak přečetla, bylo mi jasné, že jí nikdy nezahodím, ale budu jí číst stále dokola.

A tak jsem Evu poprosila, jestli namaluje obrázky do mého e-booku, který jsem právě psala. Souhlasila a namalovala ke každé kapitole jeden výstižný obrázek. Díky nim a také díky krásným fotkám od Gábiny (www.gabrielapausa.cz) vzniklo z mého e-booku něco, na co jsem opravdu hrdá. Vůbec jsem nedoufala, že dokážu do e-booku dostat nejen hodnotné informace, ale také potěšit oko čtenářů grafickou úpravou. Přesvědčit se o tom můžete ZDE. 🙂

Po kom jsi zdědila svůj výtvarný talent? Kdo tě inspiroval a inspiruje?

Talent jsem zdědila tak nějak ze všech stran 🙂. Praděda z maminčiny strany byl učitel na grafické škole a litograf, moje babička, jeho dcera, kreslila něžné obrázky všem mým kamarádkám do památníku. Z tátovy strany se to nějak sesypalo ze všech stran trošku a s tátou jsem prokreslila dětství. Malovali jsme zvířata, vodní čerty (Neznáte? Hmmmm…. možná dobře pro Vás, jsou strašidelní a žijí pod železničním mostem pod Vyšehradem) a pravěk. Dovedl mě k tomu, že jsem si začala všímat ilustrací v knihách, osobitosti a odlišnosti jednotlivých ilustrátorů, použití různých technik.

Největšími vzory jsou pro mě Zdeněk Burian a jeho dokonalá interpretace pravěku, nemyslím jen druhohor, ale třeba jeho tuší a bělobou malovaní lovci mamutů, indiáni… Dále Adolf Born, toho snad netřeba představovat, a v určité něžnosti a zjednodušení kresby je symbolem mého dětství Helena Zmatlíková.

Pozoruješ nějaké umělecké sklony u svých dětí?

Samozřejmě! Jsou naprosto dokonalí :). Ne, vážně, docela pozoruji. Respektive u nejstaršího hodně, tam tak trochu doufám, že půjde krapet výtvarnou cestou – alespoň jako já, řekněme doplňkově k „hlavní“ profesi. U prostředního to není zatím tak vyhraněné, ale cit pro detail má, tak kdyby si kreslil alespoň „prakticky“, užitkově nebo dětem, taky prima. No a dcera zatím maluje hlavonohé princezny, ale taky docela hezky, na svůj věk, řekla bych… Důležité pro mě je to v nich nepotlačit, nesrovnávat jejich výtvarný projev, uchovat v nich ten pocit, že nakreslit se dá cokoli jakkoli a teprve případný cvik dělá mistra. Uvidíme.

Co všechno děláš? Vím, že se věnuješ různým aktivitám, a přitom oficiálně jsi matka v domácnosti?

Ano ano, ale v té domácnosti to není moc vidět :). Nicméně vzhledem k počtu dětí a mé snaze nějak skloubit jejich program, příchody a odchody, volný čas, nějaké kroužky… je pro mě setrvání „doma“ v tuto chvíli nejjednodušší variantou. Cítím, že jinak bych asi měla dojem, že tomu nejdůležitějšímu projektu svého života, tedy vychovat z nich tři rovné a láskyplné dospěláky, nedávám maximum. Ale samozřejmě to neznamená, že lítám kolem nich a oprašuju – jen tak nějak jsem taky doma, kdyby něco potřebovali. Doma tvořímkreslím ilustrace, semtam komiks o naší rodině, navrhuji u jídelního stolu zahrady, píšu připomínky k urbanistickým záměrům v naší čtvrti, kreslím skici úprav domů a interiérů, když někdo potřebuje rekonstruovat. Dopoledne, když jsou děti ve školce a škole, objíždím pracovní schůzky, fotím zahrady, mám čas na hlubokou práci. Do architektonického ateliéru, kde jsem od rána do večera pracovala před dětmi, se zatím vracet nechystám, ale do budoucna – kdo ví.

Jak jsi se dostala k práci pro místní komunitu?

Jsem ten typ, co mu některé věci nedají spát a pak zvedne zadek a jde. Prostě proto, že někdo jít musí, je to zkrátka potřeba. Takže když tu dvě maminky v sousedství zakládaly mateřské centrum, vstala jsem, tenkrát s malinkým synem, a šla se přidat. Nejprve jen jako šátkovací pomocník a „každá ruka dobrá“, posléze jako jedna z pohonných motorů a posléze jako takový laskavý (doufám:-)) mentor současných vedoucích, které po nás fungující rodinné centrum převzaly a jedou skvěle dál.

Pak mi taky nedalo spát, jak to v mé čtvrti vypadá, co se staví a naopak nestaví, co hrozí, co nikdo neřeší. Začala jsem to řešit nejprve v nějaké komisi u místního úřadu, a posléze s podobnými lidmi ze sousedství spoluzaložila spolek. Ten dbá o rozvoj čtvrti s hlavou a patou a napomáhá vytvoření cenné komunity lidí, kteří se nemíjejí na ulici, ale znají se, znají děti na ulici, občas si udělají slavnost, občas zazpívají koledy a občas se vyjádří k nějakému záměru v území.

Myslím, že jak roztočení kol mateřského centra, tak vyjednávání o oficiální urbanistické studii pro naši čtvrť mě naučilo hodně o jednání s lidmi a taky o mé vytrvalosti a možnostech. Prolíná se to s mým odborným vzděláním jen trošku, ale asi to zapadá do celkové mozaiky mojí osoby – trošku vzdušná výtvarnice, trošku exaktní architektka a urbanistka, trošku aktivistka a v tom všem i maminka, kamarádka a sousedka.

Měla jsi to tak vždycky, že ses zajímala o okolní svět, ekologii, nebo jsi k tomu nějak dospěla?

To je zajímavá otázka. Asi jsem to trochu v sobě měla vždycky, asi jsem to viděla u rodičů a babičky, kteří se taky vždycky sebrali a šli, pokud bylo potřeba někoho, kdo… pomůže, dá ruku k dílu, řekne názor nahlas… Asi to v sobě mám. A asi v sobě mám zájem přijít věcem na kloub. Vždycky jsem si všechno musela nastudovat do puntíku, abych se za to dokázala postavit a obhájit to. Ať už šlo o nošení dětí (rok 2008 byl ještě dosti dřevní a alternativnost nošení vysoká), o navrhování křoví a roští do zahrad (neúhledné oproti linii tújí, že), o úbytek biodiverzity naší přírody, změny podzemních vod i půdy a o potřebě s tím fakt něco dělat. Ráda si čtu odborné články, ráda se ve věcech, o kterých se mluví, vyznám. A možná s věkem přišla větší jistota a potřeba se za svoje vědění hlasitěji postavit?

Jaký byl tvůj rok 2018?

No, ráda bych napsala, že běžný a že se s čtyřicítkou i s osmičkovými roky dělá akorát humbuk, ale… V lednu jsem oslavila čtyřicítku a rozhodla se, že musím konečně pořádně šlápnout do svého podnikání. Teorií a instrukcí už mám za ty roky opravdu mraky, dalo by se říct, že přesně vím, jak na to, jen se to nějak… neděje. A v únoru, patrně pod tlakem dost intenzivního stresu, mi ruply záda. Ležela jsem dva měsíce v posteli, dumala o nesmrtelnosti chrousta, protože všechno zajímavý už bylo rozmyšlený od včerejška, odmítala zakázky a doklesala v hrabošení se sama v sobě opravdu hluboko.Pomohl mi manžel, který to všechno nějak vydržel a dokonce se se mnou vytrvale o všech těch věcech bavil, pomohly mi moc kamarádky, které občas řekly něco, co zaznělo a zapadlo. Tereza (Kramerová) v hlubinách mé duše našla zbytky pochroumaného vztahu k sobě sama, vzor „nejsem dost dobrá“, jiná mě upozornila na skvělou lékařku na rehabilitaci, další venčila děti. Pomohla mi i maminka, která si často brala děti. Druhá babička s dědou také, v tomhle mám kliku. No a objevila jsem tvůj web a začaly jsme cvičit.

Upravila jsem si zahradní web (www.evarybnickova.cz) tak, aby za mnou chodili už jen „moji“ klienti, a teď mě čeká to samé s tím kreslícím. Urbanistická studie je před vložením do databáze, takže nám tu snad nepostaví další byty bez infrastruktury uprostřed louky. Nakonec teda dobré, děkuju moc všem za setrvalou podporu, i těm zádům jsem vděčná, že mě zastavily a nechaly to všechno rozmyslet.

Jak vnímáš konec jednoho roku a začátek dalšího? Bilancuješ? Dáváš si předsevzetí? Děláš si nějaký svůj seznam přání a snů?

Dělám. Sice říkám, že nedělám, ale v hlavě dělám :). Ono jaksi i s tím koncem účetního roku se to trochu udělá samo, že :)? Plus atmosféra adventu, Vánoc, všechny ty dojemné besídky, přání, pak hned narozeniny… Seznamy ani visionboardy nedělám, spíše píšu na papírky nápady. Papírky pak ztrácím… vlastně jedno z předsevzetí je – neztrácet papírky!

Jaké máš plány na rok 2019?

Ráda bych pokračovala v kreslení a malování, zejména vlastní tvorby (www.pepeta.cz). V zahradách pokračovala v popularizaci křoví a roští a ráda bych rozšířila počet těch, kteří se o naši přírodu zajímají. A ráda bych se zase něco nového naučila, mám v plánu absolvovat další kurzy – a třeba naopak nějaké sama zorganizovat, opět v obou oblastech, zahradní i kreslící. Bavilo mě dělat workshop o komiksu, baví mě povídat lidem o všemohoucím kompostu. Zkrátka chci pokračovat v tom, v čem teď nacházím smysl a radost, s nadějí, že to přinese radost.

Děkuji za rozhovor a ať se ti daří!:-)

Alena Palasová
Jsem instruktorka pilates a jogy. Díky mým více než desetiletým zkušenostem se zdravým pohybem učím lidi vnímat své tělo a správně ho používat. S radostí je tak zbavuji nejen bolestí zad či kloubů. Mé klientky odcházejí z lekcí usměvavé a uvolněné, nabité energií a se zdravým sebevědomím. Více si o mě můžete přečíst zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.