Jana Červenková: „Jsem trochu divná blogerka“ :-)

Jana je moje kamarádka z „vejšky“. Moc často se nevídáme, ale když už se potkáme, je to vždycky moc fajn. Než otěhotněla, pracovala v marketingu mezinárodní firmy a pracovala od nevidím do nevidím. Když se jí narodilo první dítko, působila na mě jako přeopatrná matka, kterou nezajímá nic než blaho dítěte (možná je můj pohled zkreslený tím, že v té době jsem ještě vlastního potomka neměla).

Haha, tak teď jsi mě pobavila. S lehkostí to nedávám ani teď😊.  Do té doby, než se mi narodily děti, jsem měla svůj život tak nějak pod kontrolou. Ať už to byla studia nebo práce, všechny ty projekty a deadliny, prostě vše jelo tak nějak podle plánu,  šlo to regulovat, mít to ve svých rukou.  A pak přišlo dítě. Dítě bez návodu, já bez zkušenosti. Najednou byla ta kontrola nad vším tatam! Prostě se to vymklo😊! Nic nebylo tak, jak bylo napsáno v knihách! To dítě si dělalo (a dodneška dělá), co chtělo! Ne, s lehkostí jsem to vůbec nezvládala. Chyběla mi ta jistota, že to dělám dobře.  Prostě žádné KPI´s, žádné feedbacky, nic!  Jenže jak to ve výchově a v péči o děti měřit, že jo? Výsledek se dozvíme až v pubertě😊. Byla jsem přepečlivá. Psala jsem si kojící deníček, kde jsem si zaznamenávala, z jakého prsa a jak dlouho jsem kojila; když jsem někam jela, brala jsem si loďák věcí, protože co kdyby, že jo. Sledovala jsem motorický vývoj dítěte a řešila, jestli jedeme podle tabulek….No, a pak bum prásk, byla jsem znovu těhotná, hlavu v záchodové míse a najednou nebyl čas cokoliv řešit. A ono se to překvapivě vždy všechno vyřešilo! Když se narodil Brácháč, jakoby se narodila i jiná máma. Přestala jsem poslouchat rady a dělala jsem věci tak, jak jsem cítila a přišla obrovská úleva! Najela jsem na nové životní heslo aplikovatelné skvěle třeba na cestách: „No, tak co se může stát nejhoršího? Přinejhorším se rozbrečím a zavolám někomu o pomoc. Však o nic nejde, ne?“.

Já jsem původně nechtěla psát blog, chtěla jsem vytvořit podobný portál jako je overenorodici.cz. Dokonce jsme vznikly v úplně stejnou dobu! Byla to má díra na trhu, kterou jsem jako obvykle objevila moc pozdě😊. Jenže jsem na takový projekt byla sama, neměla jsem peníze a žádné zkušenosti z online marketingu, tak mi kamarád poradil, ať začnu s blogem a že si postupně na portál vydělám. Jó, kéž by😊.  No, a u blogu jsem už zůstala. Já ty výlety fakt miluju a mám pocit, že je moje občanská povinnost neochudit svět o ty skvosty, které na výletech objevujeme! Mně úplně plesá srdce, když narazíme na nějaké krásné místo! Neříkej, že ty to tak nemáš?

Já už ani nevím. Pravdou je, že jsem to příliš nesledovala. Pamatuji si, že se mi líbilo, jakým způsobem komunikuje Lenka z Prosímspinkej. Když jsem měla asi 200 fanoušků, inspirovala jsem se jejími citáty, které sdílela. Vymyslela jsem si svůj vlastní, který mi už zůstal jako takový blogový claim. Tehdy to moje „Cílem není cíl. Cílem je cesta. Nebo dostat ty hady aspoň před barák!“ mělo snad 300 lajků, což byl rekord všech rekordů😊. Pomohlo mi to dostat se na 300 fanoušků! Takže Leni, díky, stála jsi u zrodu mé kariéry ve světě sociálních sítí!

Já myslím, že tomu nikdo moc nerozumí a neřeší to. My jsme vlastně dost offline rodina. K tomu mám vlastně asi dojem, že si stále každý myslí, že jsem na rodičovské dovolené a dělám jen takové sranda věci, abych se asi doma nenudila😊. Já si blogem nevydělávám tak, jak je běžné, protože se mi nelíbí všechny ty #spolupráce, které podle mě vytváří často zbytečné potřeby lidí a následné frustrace. Jak říkám, jsem „divnej bloger“. Já ale stále věřím tomu, že jsem schopna sama vytvořit nějakou přidanou hodnotu, kterou „trh“ ocení a nechci, aby mým zdrojem příjmu bylo jen to, že jsem pouhým nositel reklamního sdělení. Já osobně v tom mém psaní ale vidím i jinou přidanou hodnotu. Pro řadu žen je náročné se po rodičovské dovolené vrátit do práce, protože z toho tzv. vypadnou. Já se snažím alespoň takto udržet krok, sledovat, jak to v marketingu funguje a kam to směřuje, prostě si to osahat. Říkám tomu kontinuální příprava na hledání „normálního“ zaměstnání😊, které je celospolečensky akceptovatelné jako „práce“.

Jo, synovci už předhazují ségře, že píšu další knížku a byla jsem několikrát v rádiu, tak co s tím udělá ona:-D. Ve srovnání se všemi jmény ve světě sociálních sítí jsem taková nicka.  Ano, oslovují mě i velké firmy kvůli spolupráci, což mi ego vždycky trochu polechtá, to bych kecala, že ne. Ale stačí si otevřít Instagram, kouknout na těch mých 1500 fanoušků vs. ty statisíce každého druhého majitele účtu a červený koberec a Oskar mizí v nenávratnu. Ale přesto se za úspěšnou svým způsobem považuji. Za průvodce jsem na sebe pyšná! Z ničeho nic, bez konexí, bez finančních rezerv vydat vlastní knihu mi prostě přijde pecka! A ještě ke všemu je to takový splněný životní sen. Já mám totiž úchylku na průvodce😊. A jsem strašně ráda, že jsem mohla všem dalším “obyčejně neobyčejným” mámám ukázat, že to prostě jde!

Nemám žádné extra plány. Dostala jsem se do fáze, kdy už opravdu nemám ambice a nechci honit lajky. Je to celkem úleva. Člověk neřeší, co napíše, protože si na nic nehraje. Dřív jsem měla třeba výčitky, jestli moc „neplkám“ a neměla bych psát čistě jen o cestování. Tak, jak to dělám teď, mi vyhovuje. Využívám ten prostor pro „popovídání si“ sama se sebou.  Moc ráda bych dělala nějaký cestovatelský časopis pro rodiny s dětmi. Moc ráda bych našla cestu, jak působit na mladou generaci, aby vyrážela ven. Žloutková mi teda už přislíbila, že to po mě převezme, to moje řemeslo, takže alespoň doma to mám podchycené😊. Ale zpět k tomu časopisu. To bych fakt moc ráda. Jenže toho času je TAK málo. A mně to dochází čím dál tím víc. A protože se znám a vím, jaký jsem perfekcionista, nechci se teď pouštět do žádných větších projektů. Chci tady být pro děti. Ano, chci. Mě to vážně baví! Však už mají do puberty (Žloutková v ní teda je už teď v sedmi letech) sotva pět let, a pak mě pošlou k šípku. No, není to krátká doba na to ji trávit s hlavou v počítači?

Ne. Už jen kvůli faktu, že se tam se mnou rozloučili v momentě, kdy jsem žádala o prodloužení rodičovské dovolené ze zdravotních důvodů syna (astmatik). To, že jsem vždy měla excelentní hodnocení, pracovala jsem víc než 10 hodin denně, byla jsem ochotna zůstat v práci i do půlnoci, prostě práce nade vše, tak to jakoby najednou nebylo ve chvíli, když jsem potřebovala pomoc já. Mateřství mi výrazně převrátilo hodnoty. Ráda bych se věnovala smysluplné práci, která mi přinese třeba méně peněz, ale umožní mi vedle profesního života žít plnohodnotně ten osobní. Moc by mě bavilo dělat marketing nějaké menší firmě nebo spojit marketing, cestovní ruch a mou oblíbenou němčinu. Každý den si říkám, že by mi z toho Rakouska už brnknout mohli:-D.

Kromě narození dětí k tomu přispělo bohužel i několik úmrtí v naší rodině během mé rodičovské dovolené. Opravdu mi došlo, jak moc mám život ráda a jak moc je zranitelný. Nechci trávit svůj život v práci, jen abych si vydělala peníze na uměle vytvořené potřeby. Jde to i jinak a já hledám cesty. Jako velkou inspiraci považuji lidi, co se vzdají takového toho běžného konzumního života, odstěhují se na samotu a tam chovají ovce. Vždycky mi přišly nejšťastnější. Neříkám, že tak dopadnu, na to jsem asi moc městská „Fifi“, ale už prostě nechci žít život v nekončícím stresu a honění se.

U mě je to asi tak, že čím jsem starší, tím častěji bilancuji.  Takže já bilancuji pomalu každý den😊. Občas se večer ptám dětí, jestli jsou spokojeny s tím, jak prožily jeden den svého života, protože teď už mají o jeden den méně, tak jestli toho dne fakt dobře využily. Snažím se je vést k pochopení toho, že život není samozřejmý a je škoda si ho „zaneřádit“ negativními emocemi a „vyplýtvat“ si ho. To je asi moje největší předsevzetí – užívat si každý den. Krom toho teda, že začnu fakt už ale cvičit a každý den se učit německy a anglicky! A budu víc ženou! Nosit víc sukně!

Moc ráda bych vydala průvodce Rakouskem, snad se mi to podaří. A chci zvolnit. Moje prosincová ledvinová kolika pro mě byla zase takovým varovným signálem. Poslední měsíce jsem měla celkem stres právě kvůli průvodci a práci, kterou mám. Už rok se snažím skloubit péči o děti a řekněme skoro poloviční úvazek a pořád ne a ne najít ten správný rytmus. A i když těch aktivit není tolik, dostala jsem se do stádia, že pracuji po nocích a prostě to nedělá dobrotu. Opět jsem si díky všem událostem loňského roku uvědomila, že chci zvolnit a opravdu se víc věnovat rodině. Sice ty peníze do rodinného rozpočtu chybí, ale nějak bylo, nějak bude.  Vlastně jsem se naučila žít hodně skromně.

Alčo, teda to jsou otázky😊. Já se těším. Těším se, co bude. Ale otevřeně přiznávám, že mě lehce svazuje strach z toho, že bych o to krásné, co mám, měla přijít. Když jsem se stala mámou, nejen, že jsem objevila úplně novou dimenzi lásky jak k dětem, tak k životu jako takovému, ale také strachu. Takže se dopředu dívám s radostí a pokorou.