Jaké je letošní léto?

Suché a horké…ano…ale co dál?

Musím říct, že letošní léto je plné mých poprvé. Několikrát jsem opustila svou komfortní zónu, překonala sama sebe, zvládla nečekané.

Hned zkraje léta jsem jela na pobyt se cvičením do hotelu na Vysočině, takže mě čekala cesta po D1. Auto řídím už dlouho, ale spíš si tak popojíždím po Praze po mých známých trasách a každá delší cesta mě vždy stresovala. Teď jsem tedy už asi týden dopředu měla stažený žaludek. Ale když nadešel den D, cestu jsem zvládla úplně bez problémů. Další zkouška mého řidičského umění byly malé silničky mezi vesničkami tak akorát pro jedno auto. A když jsem v pořádku dojela i zpět domů, řekla jsem si: „Jsi prostě dobrá!“ a najednou to ze mě spadlo. Všechen strach z řízení kamkoliv a kdekoliv byl pryč. Úžasný pocit! 🙂 A celé léto si užívám cestování autem. Teď už mi zbývá jen přestat se ztrácet, i když jedu podle navigace. 🙂

Vedro mě také donutilo opustit horký byt a vyrazit na chalupu. Poprvé úplně sama s dětmi. Sama ve velkém domě, sice uprostřed vesnice, ale stejně jsem měla velký strach. A víte co? Zvládla jsem to a užila jsem si to, začínám si připadat jako velká holka. 🙂

Do třetice přidám pro někoho možná úsměvný zážitek. Odjakživa mám strach ze zvířat všeho druhu. Chodit do zoo bylo super, zvířata jsou za mříží, za sklem nebo daleko. Zato potkat souseda se psem byla noční můra, i když měl jen sotva se valícího dobráckého jezevčíka. Ve výtahu jsem s ním společně zásadně nejezdila. V dospělosti se to trochu zlepšilo, ale být nadšená ze psa, který na mě skáče, jsem se ještě nenaučila.

S kamarádkou a dětmi jsme vyrazily na farmu pro děti, kde měly být prolézačky a jiná zábava pro děti a kromě toho volně pobíhající domácí zvířata (kozy, ovce, husy, krocan, holubi). To jsem věděla už dopředu, ale když nám ke vchodu přicházelo vstříc stádo asi 10 koz, myslela jsem, že vezmu nohy na ramena. Nicméně mě uchvátilo, jak děti s naprostou samozřejmostí ke zvířatům šly, pohladily si je a vůbec se nebály. Takže jsem překonala strach a vešla dovnitř. Kupodivu si mě žádné zvíře nevšímalo, nechtělo mě kousnout, štípnout, trknout ani kopnout. Jen jedné koze se dost líbil náš kočárek, jedné paní koza vypila kávu a jiné snědla svačinu neprozřetelně odloženou na lavičku. Musím říct, že když se za námi zavřela vrátka, hlasitě jsem si oddechla! Ale možná to byl první krok na cestě k mému porozumění si se zvířaty.

A jaké zážitky přineslo letošní léto Vám?